Den „D“

aneb jak se mi změnil svět.

Bylo ráno 2.2.2005 6:15 a já proklínal zvonící budík. Vylezl jsem z postele snažíc se neprobudit spící těhotnou manželku a odkráčel jsem zkulturnit svou nepříliš vzhlednou postavu. Po ranní očistě jsem sbalil svých pár švestek a odjel do práce zasloužit si svých pár drobných.

V 11:00 jsem, místo pravidelné výpravy s kolegy na oběd, vyrazil opět k domovu, kde jsem měl schůzku se zástupcem jedné firmy na výměnu oken. Vše probíhalo celkem rychle, okna byla změřená a smlouva byla předběžně dohodnuta. Milého pána jsem vyprovodil a doma si ještě dal  něco malého na zub. Když jsem se s manželkou loučil a směřoval jsem zpět do pracovního procesu jen tak mezi řečí mi povídá, že jí nějak pobolívá bříško, ale že to nebude nic vážného, že to je jak když potřebuje na záchod. Nevěnoval jsem tomu nejmenší pozornost.

Kolem 14 hodiny mi volala manželka „Miláčku mám stahy přibližně po  15 minutách, nic se neděje. Jen se připrav, že Ti můžu zavolat a pojedeme do porodnice. Zatím v klidu pracuj třeba to je zbytečný poplach.“ Když tohle řekla byl jsem v práci naprosto zbytečný, neschopný cokoli udělat a jen jsem sledoval mobil, kdy zavolá a pojedeme. Byl jsem nervózní, že nevolá a neschopný cokoli udělat já. Do konce pracovní doby nezavolala a tak jsem dorazil domů jako kdykoli jindy. Cestou k domovu jsem potkal kamarádku masérku, která mi svým vozem bránila v cestě. Sotva mě zahlídla, tak se hned ptala jak na tom jsme, jen jsem stáhnul okénko naší felišky a povídám „Když uhneš, tak jí třeba do porodnice dovezu celou J.“

Doma jsem našel manželku na gauči v obývacím pokoji, kdy jednou rukou si držela břicho při kontrakci a druhou v klidu hladila našeho psa. Když mě viděla, jak jsem dorazil  povídá, že je to v klidu a že jí nic není, že ještě umyla celou koupelnu. Já byl jak na trní, připravenou tašku do porodnice jsem okamžitě držel v ruce a už jsem pohledem postrkoval manželku do auta, ona byla v klidu. Nechápu, kde ten klid brala. Já byl nervózní jak nějaká prvnička.

Když, z mého pohledu, konečně řekla „Tak jedem“ vypravili jsme se do porodnice. Cestou do auta jsme potkali ještě mou mámu a tak jako jediná věděla, co se děje. Jenže chudinka dostala jasný příkaz „Nic nevíš a nikde nic neříkej.“ Naskládal jsem manželku do auta, na připravenou tašku jsem naštěstí nezapomněl  a vyrazili jsme z Kralup do Neratovické porodnice, kterou jsme si již předem vybrali. Cesta byla poněkud zajímavá neb v jedné ruce jsem držel volant a hodinky se stopkama a stopoval čas mezi kontrakcemi.  Mezi kontrakcemi byla manželka naprosto v klidu a dokonce říkala, že by šla mýt nádobí. Cesta ubíhala celkem rychle a to i za poněkud ztížených podmínek, protože na silnici leželo docela dost sněhu navátého do sněhových jazyků, které nebyly projeté a tak nezbývalo než doufat, že v některém z nich naše cesta neskončí. Cestu jsme nakonec zdárně zvládli a v porodnici byli na příjmu kolem 17:30 a v 18 jsme byli až na pokoji. Naštěstí nám porodnici otevřeli, ale měli jsme štěstí být to o týden dřív měli jsme smůlu, protože porodnici malovali a byla zavřená.

Postupem času byly kontrakce stále silnější a tak nám porodní asistentka (manželka k ní chodila na kurz) doporučila vanu. Což manželce hodně pomohlo (dle jejích slov). Já v tu chvíli fungoval jako otírač obličeje, držák na vodu a drtítko ruky, snad jí to aspoň trošku pomohlo. Mezi kontrakcemi byla v pohodě a ještě posílala SMS sestřenici Jitušce neb ta tušila, že se něco děje, když manželka není večer na počítači online. SMSka zněla „Jsem v poho, jsme s Jardou v hospodě na večeři.“

 Okolo půl devátý jsme se přesunuly na monitor a pak zase zpátky do vany, po další chvilce už manželka žádala o nějaký utišovací prostředky na bolest a tak jsme se kolem půl desátý už přesunuli na sál, ještě jsem změnil Katky rozhodnutí a ukecal jí na velký sál ( lepší křeslo, větší komfort  ... atd, ale za víc peněz ). Nejdřív nechtěla, že jí stačí to normální, ale pak byla ráda. Při porodu už tu poslední hodinku má manželka totálně zamlženou, protože byla jako v transu, noční košile totálně propocená. Jak jí to bolelo tak trošku křičela, ale snažila se a šlo jí to skvěle. Chudinka se pořád omlouvala, že dělá hysterku, ale že jí to hrozně bolí a my všichni (já, por. asistentka i doktorka) jsme jí utěšovali a říkali jaká je to šikulka a že jí to jde skvěle. Poslouchala rady a dokonce se jí podařilo podle nich i řídit. Posledních pár centimetrů si opravdu "užila". Temínko hlavy vždycky vykouklo a pak se zase vrátilo, to trvalo minimálně 20min. Já si mladého hladil po hlavičce a ještě ani nevykoukl na svět.  Nakonec jí doktorka nastřihla a Vašík vyklouzl ven na jeden zátah až měla doktorka co dělat, aby ho chytla J Okamžitě začal brečet a my najednou věděli, že je v pořádku.Tento okamžik se stal 2.2.2005 ve 22:48 (narodilo se nám 51cm dlouhé a 3,18 kg vážící miminko – chlapeček, kterému jsme dali jméno Václav) Pak jí ho položily na bříško a okamžitě přestal brečet. Potom jsem se projevil jako totální nemehlo, protože pupeční šňůru jsem stříhal na 3x :-( (všechno se nepovede). Navíc jsme si navymýšleli spoustu dalších úkonů, jako darování pupečníkové krve … atd.

Asi největší šok pro mě byla neuvěřitelná změna, kterou manželka prošla a která mě naprosto dostala. Když jsem v jednu chvíli viděl manželku jak tlačí a pomalu není schopná vnímat okolí, kdy mezi kontrakcemi okamžitě usíná  a v jediném okamžiku, když jí dali Vašíka na bříško byla naprosto v pohodě, jako by se nic nedělo. To mi prostě můj "racionální mozek" není schopen normálně zpracovat. Dost mě to šokovalo ta obrovská změna v jediném okamžiku.

Jelikož nám odnesli mladého na sesternu do teplíčka, běhal jsem mezi porodním sálem a sesternou. Ještě, že jsem to udělal jinak by měl mladej zkomolený jméno jedna sestřička ho přejmenovala L, ale naštěstí jsem na to přišel včas a chybu okamžitě opravila.

Manželka, když už jí převáželi ze sálu na pokoj tak zablokovala cestu, chytla ji totiž křeč do nohy a tak místo převážení jí masírovali nohu. Naště stí to brzo povolilo a tak i tahle poslední cesta na pokoj byla zdárně dokončená.

Jelikož jsme si s manželkou nenechali říct, co se nám narodí, vyhlásili jsme tipovací soutěž (o lahev Šampaňského). Každý tipující napsal své jméno a zda se nám narodí chlapeček nebo holčička, míru a váhu narozeného miminka a také datum předpokládaného narození.Výsledky tipovací soutěže jsou zde: Celkem tipvalo 60 lidí
33x jste si tipnuly chlapečka
27x jste si tipnuly holčičku
Váha se pohybovala od 2,9 do 4,2kg
Délka pak od 46 do 53cm
Pouze jeden člověk uhodl datum 2.2. (Gabriela Ch.)
Celkem 15 z vás uhodlo délku (výšku)
Celkem 9 z vás uhodlo váhu (brány všechny tipy 3,1-3,2 co bylo nad 3,2 už nebylo bráno v potaz např. 3,25)

Celkovým vítězem se stává Pavel P. (tip: kluk 26.1. 51cm 3,2kg) a může si u mě v kanceláři během zítřka (4.2.2005) převzít výhru pod podmínkou, že to vypije na Vašíkovo zdraví.

Po půl noci jsme pak z porodnice obvolávali rodiče, aby to věděli z první ruky. Já pak vyrazil k domovu, kde jsem si ještě sednul k PC a začal rozesílat radostnou novinu pomocí SMS, která zněla „Ahoj já jsem Vašík a kdo jsi Ty? Narodil jsem se 2.2.2005 ve 22:48 Maminka i já jsme v pořádku, taťka se drží J.“

A to je konec mého příběhu o dni „D“, který mi změnil svět.

Jestli jste to dočetli až sem máte můj obdiv.

Nakonec bych rád popřál všem maminkám, klidný porod, chápající a podporující tatínky a hlavně zdravou a šťastnou celou rodinku J.

Ještě pár foteček: